Z Prahy do Světa, "Forbes"

Share: 

February, 2013 - Prague, Czech Republic - Na pražských Příkopech sídlí spousta nadnárodních firem Tahle je něčím zvláštní. Do Prahy nepřišla. Vzešla z ní. Má 50 kanceláří po celém světě a tu hlavní právě tady. Poul Pedersen ji založil a dnes řídí jednu z nejzajímavějších headhunterských firem, Pedersen & Partners, z Česka.


                                                                          Photo by Karel Šanda - Forbes CR

A víte, že ne?" odpovídá štíhlý světlovlasý Poul Pedersen, když se ho ptám, jestli měl při příchodu do Česka ně­jaké problémy s naší mentalitou nebo jídlem. „Jeden agent StB mi kdysi na začátku devadesátých let v hos­podě ukazoval mapu Evropy, kde měli označené, které státy se kterým nejvíc podobají mentalitou. Třeba Rusové prý mají spoustu společného se Španěly. A Československo mělo podle téhle agentské mapy nejblíž k Dán­sku, takže bez problémů," usmívá se Pedersen. Sám přišel v osmadva­ceti už do samostatného Česka v roce 1994 jako šéf výrobní firmy v Pří­brami, která tehdy patřila velkému dánskému konglomerátu Maersk. Teď, necelých 19 let poté, už má Česko a Prahu v krvi a vede z českého po­hledu nevídanou expanzi - patří mu asi nejrychleji rostoucí headhunterská firma na světě.

Jsme na trzích, které jiným přijdou divné

Jeho kancelář v pátém patře kousek od vstupu do stanice metra Můstek není nijak ohromná. Výhled má ale Poul Pedersen skvostný. Přes všechny ty červené střechy Starého Města dohlédne až na Pražský hrad. Ten­hle výhled si však vitální Dán neu­žívá příliš často. „Jsem tak dvě až tři noci z týdne někde na cestách. Ten­hle týden to byl Curych, Brusel, Paříž a chystám se na cestu do Afriky," říká Pedersen. Svoji firmu založil před 12 lety s několika zaměstnanci ve stejné kanceláři, v níž sedí dodnes. Teď má ale dalších 50 kanceláří ve 47 zemích světa. V headhunterském byznysu, tedy v tom, který shání pro firmy ty pravé lidi do vedoucích postů, zvolil pro tenhle obor neobvyklou strategii. Soustředí se hlavně na ty trhy, které nejsou dost atraktivní pro velké ryby. „Ve srovnání s globálními firmami jako Korn Ferry, Spencer Stuart či Egon Zehnder jsme nic. Ale na rozvíjejí­cích se trzích, v zemích, které pro ty­hle firmy nejsou dost atraktivní, jsme číslo jedna. Jsme na trzích, jež těm velkým firmám přijdou divné nebo moc malé," vysvětluje Pedersen.

Jeho úvaha je přitom jednodu­chá. Po pěti letech zkušeností z menší headhunterské firmy, s níž byl třeba rok v Moskvě, založil firmu vlastní. Začal s trhy v Česku a Polsku, postupně přidával jedno důležité město ve střední a východní Evropě za dru­hým. Na rozdíl od velkých firem, které do těchto měst posílaly svoje lidi třeba z Frankfurtu či Vídně a po pár nocích v luxusním hotelu zas od­letěly zpátky, on měl svůj tým přímo na místě. Krok za krokem tak vybu­doval největší síť v našem regionu. A postupně, jak firma finančně sílila, přidával další a další destinace, udělal několik malých akvizic třeba v Rusku, Španělsku či Francii. Je i v Saúd­ské Arábii a je tam číslo jedna. Samo­zřejmě má svůj tým i v Číně, ale tam je i ta největší světová konkurence. Větší šance vidí jinde v Asii. „My pů­jdeme třeba do Vietnamu, Kambo­dže, Thajska nebo Indonésie. I když je třeba Indonésie ohromná země, ty velké firmy se jí pořád vyhýbají, my už tam jsme," popisuje Pedersen. Jak říkal, jsou na trzích, které mohou být pro ostatní divné. To dokládá třeba historka z Albánie: Pedersen obsazo­val špičkové manažerské místo a dě­lal rutinní „reference check". Prostě ohodnocoval zájemce o místo podle referencí. Narazil přitom na vzděla­ného kandidáta, mluvícího několika jazyky a s řídící zkušeností ze západní Evropy. Jen v Tiraně o něm každý vě­děl, že před několika lety zastřelil člověka na jedné  západoevropské am­basádě. Díky tomu, že firma má své lidi a kancelář přímo v Albánii, se jí podařilo zabránit tomu, aby se takový kandidát dostal ke klientovi.

Z krize jsme vyšli silnější

Pedersen chce ale na další trhy a tempo otevírání nových kanceláří je udivující. Otázka, jak celou expanzi financuje, přiměje Pedersena k pře­kvapující odpovědi: jen z vlastních peněz. „My jsme si nikdy za existence naší firmy nepůjčili. Nemáme žádné úvěry z bank. Všechno financujeme ze svého. Neděláme až na výjimky žádné akvizice, budujeme každou kancelář krok za krokem, to zas tolik nestojí," vysvětluje Pedersen. „Prona­jmete kanceláře, pošlete tam jednoho člověka, platíte hotel a několik kon­zultantů, to není tak moc." A dodává: „To, že jsme neměli žádné úvěry, nám pomohlo i v krizovém roce 2008. Naši konkurenti najednou měli ve svých kancelářích bankovní úředníky, kteří postupně přebírali jejich byznys, pro­tože měli potíže se splácením. I pro nás to byl těžký rok, ale vyšli jsme z něj silnější, s větším podílem na trhu," tvrdí.

Pedersen a jeho devět partnerů nezveřejňují žádná čísla o svém hos­podaření. „Nejsme veřejně obchodovatelná firma a takhle nám to přijde pro náš byznys výhodnější. Jedno vám ale můžu říct: s výjimkou jed­noho čtvrtletí v roce 2008 jsme po­každé byli v zisku. V roce 2012 jsme v tržbách vzrostli o dalších 16 procent.

A budeme růst dál," říká sebevědomě. To všechno v době, která tomuto byz­nysu zrovna nepřeje.
Dnes má společnost Pedersen & Partners po celé zeměkouli 105 kon­zultantů, každý z nich by měl za rok najít aspoň 24 správných kandidátů na vedoucí místa ve firmách. Jen v loňském roce to znamenalo asi dva tisíce zakázek. To číslo je pro další růst firmy klíčové. Z každé úspěšné transakce totiž jeho firma dostane 33 procent z ročního platu kan­didáta, kterého pro firmu na­šla. Tržby se tak dnes podle Pedersena pohybují „v řádu desítek milionů eur".

Letos by na mapě vlivu Poula Pedersena měly přibýt Mexiko a Peru a firma dělá další kroky pro uskutečnění své vize pro rok 2020. V tu dobu chce být nezpochybni­telně nejlepší headhunterskou firmou pro rozvíjející se trhy na světě. A do té doby si také Pedersen a jeho partneři dali závazek: svoji firmu ne­prodají ani s ní nepůjdou na burzu. „Pár nabídek na od­kup už jsme měli. Ale prostě teď a příštích osm let na pro­dej nejsme, přinese to větší stabilitu, to je, myslím, dobrá zpráva pro všechny naše zaměstnance," říká.

Česko mám rád. Udělejme ale něco s vízy!

I když jeho partneři sedí například v Londýně, v Dubaji nebo v Istanbulu, on bude dál firmu řídit z Prahy. Sám tu totiž bydlí, oženil se tu s Češkou a má s ní dvě děti. Je tu doma. „Sám sice nemluvím česky, ale moje děti ano. Já s nimi hovořím anglicky, ony samy mezi sebou německy, protože chodí na německou školu, a s matkou a s kamarády česky, pěkný mix hned od začátku," ukazuje Pedersen na to, jak se v Praze žije v několikajazyčné rodině. Jak se ale podniká na téměř globální úrovni z Prahy?

„Praha je dobré místo k ži­votu i podnikání, v našem oboru je v tomhle regionu srovnatelná jen Vídeň. Od roku 1994, kdy jsem při­jel, je ten rozvoj neuvěřitelně pozi­tivní. Jistě, Praha by mohla mít určitě lepší spojení s letištěm, lepší školy, lepší infrastrukturu, to bych si dovedl představit," popisuje Poul a dodává: „Několikrát jsme dostali nabídku na přestěhování celé firmy. Právě do Vídně, ale i do Hongkongu a Singa­puru. O tom jsem i sám chvilku uva­žoval, ale zůstáváme v Praze. Poloha je ideální, lidé jsou kvalitní a kvalifi­kovaní. Tady jsme spokojení a máme to tu rádi."

Jeho firma má daňové a organi­zační sídlo v Holandsku, finanční, marketingový či organizační ředitel sídlí stejně jako Poul sám na praž­ských Příkopech. Vadí mu v Praze a v Česku byrokracie? „Víte, já jí sám čelit nemusím, na to mám své lidi. Když se podívám, jak to funguje třeba v Estonsku, určitě by se dalo spoustu věcí zlepšit. Tady v Česku je velký rozvoj technologií na firemní a osobní úrovni, ale ve veřejné správě ne. V Estonsku přijdete na katastr  nemovitostí, sedí tam mladý člověk s dobrou angličtinou a elektronický systém funguje skvěle. V dopravních prostředcích je wi-fi. Dá se tam po internetu i volit. Tady máme co do­hánět," porovnává. A pak dodává je­den příklad, na který může Česko být sotva hrdé.

„Máme často problém s vízy pro naše lidi, které chceme do Prahy při­vézt na školení. Ambasády fungují nepružně, mají podivné otevírací hodiny a dost divné postupy. Nedávno se nám stalo, že vízum nedo­stala kolegyně z Jihoafrické republiky, asi proto, že byla single a černá. Tak jsme udělali školení a trénink ve Vídni, kde žádný pro­blém s vízem nebyl. Tohle se stává opravdu často," po­pisuje zkušenost s českými ambasádami v cizině Pe­dersen. Stejně tak dodává, že se trochu mění pohled na cizince v Praze. „Jako turisti jsou tu pořád vítaní, ale jako zaměstnanci už o něco méně. Po letech, kdy ve firmách veleli cizí ma­nažeři, se dostali na špičku čeští šéfové. A ti občas neradi vidí no­vou konkurenci z ciziny. Opravdové multikulturní prostředí tady ve fir­mách ještě není, to je, myslím, i pro Prahu škoda. Vždyť ti lidé by tu žili, nakupovali a utráceli a dávali práci dalším."

Sám Pedersen zas tak moc neu­trácí, svoji firmu rozjel z vlastních úspor, které měl se svou ženou - do začátku podnikání vložil 250 tisíc dolarů, které si na šetřili. Maratón­ský běžec Poul Pedersen, který svých 42,195 km uběhl už v deseti světových metropolích včetně New Yorku, uka­zuje, že se na globální maratón dá vy­běhnout i z Prahy. A že se vložené rodinné úspory bohatě vrátí.

Written by Petr Simunek for Forbes

In the mediaCzech RepublicPrague